Já to přece dokážu - mrtvice

Co to je mrtvice? U mne došlo k prasknutí mozkové cévy v důsledku vysokého krevního tlaku a k následnému zalití hemisféry krví. Byly dvě možnosti: buď se krev vstřebá nebo operace. V mém případě naštěstí operace nebyla nutná. Musím vzpomenout osobu, která tu zůstala sama na ten průšvih. Míla, moje žena! V této těžké době mě neopustila a já jí nikdy nezůstanu dostatečně vděčný.

Mám za sebou první měsíc a já si pamatuji 3 dny. První týden na JIP byl OK, ale ten druhý, už na standardním pokoji, na mně dolehl plnou vahou. Jednali se mnou jako s kusem masa, který nevnímá a nemyslí a je jedno, co se s ním děje.

Ale já jsem myslel! Jen jak to dát najevo !!! Jsem člověk!!!

Ale veškeré úsilí bylo marné. Byla to doba, kdy jsem to chtěl skončit... Zabránilo mi v tom několik okolností. Jednak jsem nebyl schopen to provést sám a také mi to nedovolila vzpomínka na mého drahého příbuzného, který skončil vlastní rukou. Ale nejsilněji mi zněla hlavou myšlenka: „vždyť je tady moje rodina!“ V té chvíli se opět ozvalo: „já to přece dokážu!“. Od té chvíle jsem si toto zaklínadlo opakoval dnes a denně. Jenomže tentokrát jsem na to nebyl sám, ale s mojí Mílou!

Ležím, mám plínky a čůrám do pytlíku. Nemluvím, pravá strana těla bez citu, neschopná pohybu. Najednou se mi zdálo, že prostředníček se nepatrně pohnul. V tom okamžiku jsem si s novou chutí žít řekl: „já to přece dokážu!“. A to jsem ani netušil, co mě čeká a kolik strádání to stojí. Zde jsem ležel 4 týdny a pak začali mluvit o LDN v Říčanech. Určitě víte, co to znamená. Ale byla to opět Míla, která zařídila převoz do UVN, kam mne nakonec po 14 dnech převezli.

Bylo to jak mávnutí kouzelného proutku. Najednou jsem byl zase člověk, o kterého stojí za to se starat. Sestřičky chodily se mnou cvičit a nebylo jim zatěžko mě převléct, kdykoliv jsem nezvládl svá střeva. Ať to bylo na lůžku, při cvičení nebo při hygieně. Dále byl v plánu pobyt ve Vojenském rehabilitačním ústavu na Slapech, kde ale měli jednu podmínku - žádné pleny. Já to přece dokážu! Do smrti nezapomenu na okamžik, kdy mě na záchod posadili včas. Kdo to nezažil, ten nepochopí, co je to za ponížení, s kterým se člověk musí vyrovnat. Ještě jedna věc byla pozitivní - můj soused. Ač sám handicapovaný, hýřil energií, zpíval si a já k tomu vydával skřeky.

Za další tři týdny mě vezli na Slapy. Bylo to senzační špičkové zařízení, personál ochotný a laskavý. A ten bazén! Už jsem se těšil, jak voda, můj kamarád, mě pohladí a budu se ráchat. Tak mě tam přivezli a spustili lanovkou do bazénu. Ihned jsem se začal potápět pravou stranou napřed a nebylo síly, která by mě udržela na hladině. To byl šok. Skoro takový, jako když jsem se probral. Ale nyní jsem se tím už uměl vyrovnat. Řešením bylo: cvičit, cvičit a cvičit! Nakonec jsem se s vodou spřátelil. Nejdříve se mnou chodil do vody plavčík, ale časem jsem se odvážil sám a belhal se kolem tyče u kraje bazénu. Měl jsem pravdu, voda byla můj kamarád, ale já byl špatný spolupracovník. Umožnila mi vykonávat pohyby, které jsem na zemi dělat nemohl.

Já byl tvrdohlavý pacient a sestřičky si se mnou užily. Samozřejmě problém s malou a velkou stranou neskončil, pouze se zlepšil. Musel jsem vědět, kde je nejbližší WC a mnohokrát jsem to nestihl, což platí stále. Pouze ty časové intervaly se zvětšovaly. Také jsem byl neochotný se učit cokoli levou rukou. Ne, já jsem odmítal se učit levou rukou. V té době to vypadalo jako neskonalá drzost. Člověk s ochrnutou pravou stranou, který nemá hluboké ani povrchové cítění - to je drzost! Pro lidi bez znalostí říkám, že nevím kde mám ruku ani nohu a necítím teplo ani zimu. Pro zdůvodnění jsem si vymyslel vlastní teorii: každou naučenou dovedností levou rukou organismus ztrácí potřebu používání pravé ruky.

Navíc tu byla afázie - neschopnost mluvit, číst a psát. Tolik času mi věnovali, ale výsledky byly mizivé. Stále znovu a znovu se s ní musím potýkat! Já to přece dokážu!

Na druhou stranu byla také cvičení, která mi zvedala náladu. „Zavojtit si" (tj. terapie pomocí Vojtovy reflexní lokomoce) - to je cvičení, při kterém dochází k pohybu končetin pouze podvědomě. Nedovedete si představit ten pocit, když vás chytnou na dvou místech a vám se začne pohybovat ochrnutá končetina. Z toho mi vyplynula další teorie: co jde mimo mé vnímání, musí jít i mojí vůlí. Tak se nakonec stalo, že jsem začal opět chodit. Já říkám chodit, ale v podstatě jsem jen vstal z vozíku. Jenže mi to ukázalo cestu a já se po ní vydal.

20.12.2002 mě pustili domů. Jak jsem na tom byl? Po pravdě řečeno - nic moc. Nemluvil jsem, nečetl jsem, ušel jsem max. 50 m, cit pořád žádný, pravý koutek úst svěšený a stále mi z něho tekla slina. Stále potíže se stolicí.

Mezi svátky jsme jeli do Špindlu a všichni si mysleli, že budu šťastný, ale to byl omyl. Byl jsem tam nešťastný a předsevzal si, že příště s lyžemi a nebo vůbec.

V únoru mě přijali do denního stacionáře na Albertov. Pobyt tam pro mou pravou ruku znamenal totéž jako Slapy pro nohu.

Dovolím si jednu vzpomínku. Každý čtvrtek jsme si vařili. Jenou jsem míchal maso a přitom jsem si spálil ruku. Když se ve filmu „Pane vy jste vdova“ opře Filipovský svojí umělou rukou o vařič, tak je to legrace. Ta ale končí v momentě, kdy se jedná o vaši vlastní ruku. Od té doby jsem ke sporáku směl jen s dohledem.

Ve skutečnosti mi na Albertově opravdu pomohli. Naučili mě větší samostatnosti a díky skvělé logopedce jsem začal pomalu i mluvit.

Když jsem se vrátil domů z Albertova, začal jsem chodit s naším pejskem, který nám zůstal po rodičích, na krátké procházky a do hospody na jedno točený a hlavně zvyknout si na lidi. Usoudil jsem totiž, že to je jediná možnost, jak existovat. Zařadit se mezi ostatní lidi. A tak jsem dokončil první rok. Pokračování příště.

Honza duben 2002 - duben 2003 © Jan Dohnálek, ICTUS o.p.s.