Věra II

Ráda bych Vám vyprávěla svůj příběh: Ten začal v roce 1964 mým narozením. Do 17. srpna 2006 probíhalo vše zcela běžným koloběhem. Mám dvě děti dceru Petru a syna Honzu a již 26 let trávím s manželem Fandou. Můj zcela nový život se začal psát od data 17. srpna 2006, kdy jsem byla zaskočena CMP. Bylo to asi čtrnáct dní po mých 42. narozeninách. Bylo to v době dozrávání broskví a já jsem společně s manželem jela autem ke své kolegyni z práce právě pro broskve. K ní jsme dojeli, ale já si pamatuji jen slova manžela, že se mnou něco není v pořádku. Následovala její rychlá reakce na nic nečekala a zavolala 155. Ti přijeli téměř okamžitě a odvezli mě na ARO do fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Co bylo potom vím jen z vyprávění svého okolí, já jsem upadla do komatu a čekalo se buď a nebo. Moc šancí mi lékaři nedávali, bylo to asi tak 90:10, že budu v pořádku. Vůbec jsem neměla bezesné a lehké spaní. Poznala jsem jak moc mi na mé rodině a vůbec těch nejbližších záleží a chci být s nimi, a tak jsem 30. srpna 2006 otevřela oči, ten den má můj syn narozeniny, a tak to určitě bylo dobré znamení. Jaké bylo mé překvapení kolik lidí má o mě starost a kolika bych chyběla. Tak jsem si řekla: „Ty musíš." A začala jsem hned na ARU. Tam si pamatuji na pohledného a velice příjemného MUDr. Frice, který mě vyvezl ven, jelikož byl krásný den. Určitě patřil tento den a procházka s manželem k jedněm z nejkrásnějším dnům, viděla jsem přírodu, naše auto a to mi stačilo. Odtud jsem cestovala do nemocnice Bulovka, na kterou moc hezké vzpomínky nemám. Naštěstí dcera na mě hned poznala, že se mi tam nelíbí a prezonu se nelíbil jí a o přístupu ani nechci psát. Tak si nahlásila týdenní dovolenou a od 7:00 do večera semnou byla každý den. Společně s manželem chodila denně a já proto žila a těšila se na mě. Ona byla ta, která mě nenechala v mokrých plenách, protože věděla jak mě to je nepřijmeme a protivné. Pak jsem se vrátila na rehabilitaci na Vinohrady, kde mám ty nejlepší vzpomínky na Dr. Věru z ergoterapie, která mě naučila hned od začátku jíst zase příborem. Po ukončení 21 denního pobytu následovala cesta do rehabilitačního střediska na Chvalech a tam mně učili znova se zapojoval do života. Toto středisko je blízko bydliště tak mě nebylo okolí úplně cizí a navíc jsem už víkendy trávila doma. Denně jsem na Chvalech cvičila, mluvila a ne, že bych předtím nemluvila, ale nebylo to akorát. Chodila jsem na vířivku, akupunkturu a ergoterapii. Zde se člověk naučil žít a trochu se uklidnil, protože tady to vůbec nevypadalo jako v nemocnici. Následovala cesta do rehabilitačního zařízení v Chotěboři, Jánských lázní opět v Chotěboři, Velké Losiny a zatím poslední Měřín. Mezi tím vším jsem docházela na rehabilitaci, akupunkturu a logopedii. Teď ještě pár řádků o pobytu na Měříně. Když jsem začátkem roku začala opět svou komunikaci s počítačem a internetem dostala jsem se na stránky „ICTUS" a velice kladně na mě zapůsobila slova Honzy Dohnálka, jak otevřeně mluvil, psal o svých problémech. Nestydí se mluvit a také hezky mluvil o Měříně. Shlédla jsem všechny příspěvky. Úžasní tu byly ty výsledky. To mě dodalo odvahu a hned jsem byla rozhodnuta, že to zkusím a udělala jsem velice dobře. Znovu jsem se naučila plavat, vstávat, sedat a díky pracovnici Alence chodit bez hole. Je pravda, že zatím vše dělám z mého pohledu a ten je přísný asi tak na 60%, ale dělám. Až zde jsme se naučila radovat, alespoň trochu si věřit, protože nedůvěra spíše bere jak dává. A co mi dal tento pobyt ? Já si myslím, že mi dal to co nikde předtím. Protože pobyt organizují lidé jako my se stejným postižením, mající pochopení jak se člověk cítí co prožívá vše jde snadněji. Zde jsem našla i nové přátelé se kterými se budu snažit komunikovat a probírat starosti i radosti všedního dne. Závěrem chci doporučit všem těm, kterí váhají zda to zkusit, ano, jděte do toho, zvládnete to, jen si musíte více věřit, to se i já musím učit opakovat si slova Honzy Dohnálka. „TY TO DOKÁŽEŠ". .., protože on toho opravdu hodně dokázal a stále dokazuje...klobouk dolů Honzo. Na úplný závěr chci, ale poděkovat všem a samozřejmě i Honzovi, Alence, protože i její rady měly co do sebe a opravdu se snažila a hlavně naučila mě to co šlo. Také děkuji dobrovolníkům Stáně, Petrovi i Hance za jejich laskavý přístup, který je velmi důležitý no a taky všem ostatním účastníkům pobytu. Já si myslím, že to krásné prostředí nás všechny motivovala k další práci. Už nyní se těším na Měřín 2009. Mnoho štěstí, zdraví a úspěchů. Věra