Podržet se navzájem

Bedřichov  7/2013

Na mnoha místech lze, nejen ode mne, slyšet, že cévní mozková příhoda je velmi nepříjemná životní zkušenost. Přichází náhle a zaskočeni jsou všichni, co jsou v problému (i nejbližší) ("jen v ČR" je nemocných téměř 50 000 ročně, tzn., že život ovlivní mrtvice zhruba 150 000 lidem). Blízcí i nemocní pak nešťastně hledají informace. Ale především jakýkoliv náznak pomoci. Odborná pracoviště většinou zvládnou akutní stav. Tzv. následná péče je však stále trochu popelkou. Proto ji berou do svých rukou pacienti, kteří v sobě našli dostatek síly, aby pomáhali i ostatním. I proto jsem založil tento web. Podnikám ale i další pomocné aktivity. Hlavně bych rád, alespoň trochu, upozornil na preventivní opatření a na způsoby, jak mrtvici a další období zvládat. Protože je nutné cvičit i mozek, vyzkoušel jsem úspěšně na sobě jeden, i rehabilitační, program. A taky jsem se poměrně záhy seznámil i se zakladatelem občanského sdružení ICTUS, panem Janem Dohnálkem. Zdravotní stav mi však umožnil teprve nyní, abych se jednoho, jím pořádaného léčebného pobytu, zúčastnil. Ono je skvělé, že lidé zvládnou ty nejhorší chvíle. Pak ale nastává děsivě dlouhá, někdy až úmorná a rozhodně nelehká, cesta za zlepšením. Hlavní břemeno je na nemocném a hodně i na jeho blízkých.  Je úžasné sledovat tyto handicapované a jejich nejbližší, jak bojují a zvládají tuto nelehkou situaci. S různými úspěchy. Někomu to jde rychleji, někomu třeba i hodně pomalu. Nikdo ale naději neztrácí a dere se dál. Každý zápolí s jiným deficitem. Navzájem se povzbuzují. I když jsou občas smutnější, smích tady nikdy nechybí. Být nemocen a ještě být smutný, to by bylo přespříliš. Proto si je třeba podobné akce, jako pořádá Jan Dohnálek, jedině přát.

luk