Míša Matějíčková

Popis praxe : Moje praxe začala příjezdem v neděli do Vojenské zotavovny Měřín, kde mě velmi vlídně, ale trochu hekticky přivítal Honza Dohnálek spolu se svojí pravou a někdy možná i levou rukou Alenou, se kterými jsem bydlela na chatce a kde jsem mimo jiné měli takovou malou rodinnou domácnost. Hned po mém příjezdu jsme šli na oběd a pomalu se seznamovali se skupinou, která náležela týdnu mé praxe. Sešla se tu skupina různě postižených lidí od těch, kteří se samostatně pohybují, bez problémů komunikují až po ty, kteří by bez pomoci neudělali jediný krok a pro které říct třeba jen-ano na otázku, jestli by chtěli čaj-je strašlivý problém. Základní myšlenka, kterou jsem se zde naučila je, že všechno jde, pokud se budeme snažit a tím snažit nemyslím to, že my zdraví se budeme snažit, to tedy opravdu ne, myslela jsem tím to, že my všichni kdo jen trochu můžeme bychom se měli nad sebou zamyslet a zvážit co pro ostatní děláme, nebo můžeme udělat a svoje plány realizovat. Samozřejmě, že některé věci se nedají uskutečnit bez pomoci ostatních, ale když ta přijde ve správnou chvíli, jde opravdu všechno. Rehabilitace -Každé ráno jsme všichni (ti kterým se chtělo) šli do bazénu kde probíhalo procvičování jednotlivých částí těla, namáhání potřebných svalů a rozhýbávání špatně pohyblivých částí těla, po té následovala individuální půlhodina -kde si ti, kteří chtěli plavat samostatně měli volnou ruku a ti kteří ještě chtěli cvičit, nebo jít do vířivky nebo do protiproudu-řeky-které jsme také měli k dispozici, mohli jít tam. Po bazénu o hodinu později následovalo cvičení v tělocvičně na rehabilitačních míčích, karimatkách a s různými pomůckami prováděly se cviky na podporu vnitřního stabilizačního systému, nebo relaxační terapie, ale třeba i muzikoterapie ke které neodmyslitelně patřilo i tančení, které se pro některé členy stalo neodmyslitelnou a radostnou částí dne. Pokud jsme neměli program na odpoledne jako například návštěvu zámku v Dobříši, nebo vyjížďku parníkem, šli jsme odpoledne do bazénu, kde byla větší část věnována individuálnímu programu a po krátké pauze zase cvičení v tělocvičně, kde jsme, doufám, že můžu mluvit i za ostatní, strašlivě dřeliJ. S sebou jsme si odvezli strašnou spoustu krásných vzpomínek, jednou z nich bude určitě vláček, který jsme pravidelně dělali v bazéně a při kterém jsme i zpívali a potápěli se a jezdili tunelem pod kterým každý správný vlak zahouká a jak my jsme krásně houkali! Jak mi později řekl Honza při prohlížení fotek na kterých jsou zachyceny naše rozesmáté tváře-tohle je to proč to děláme. Chvíli nostalgicky hleděl na fotky a pokračoval- proto se snažím pomáhat lidem stejně postiženým jako já, pro ten úsměv, který mají ve tváři, pro tu radost a pro tu naději, kterou jim to dává k dalšímu snažení a cvičení. Jedna paní z naší skupiny mi také řekla, jak osvěžující a povzbuzující je přístup nás-dobrovolníků- s lidmi po CMP by se nemělo jednat jako s nemohoucími, nebo jako s malými dětmi, ale jako s partnery a stejně tak na ně i klást nároky a hovořit s nimi a nesnažit se dělat, že problém, který mají neexistuje. Volný čas ten jsme většinou trávili společně, zašli jsme si do kavárny, nebo se prošli, společně jsme si šli dát čaj do něčí chatky a tam si třeba prohlíželi fotky nebo jen povídali o tom kdo má jakého doma mazlíčky, každopádně to byl čas strávený s příjemnými lidmi, kteří byli rádi za chvíle strávené s vámi a kteří vám to klidně řekli-že jsou s vámi rádi a že si vašeho zájmu váží, což v dnešní době není úplně běžné. Dalším krásným příkladem toho, že jsme spolu byli, doufám, rádi bylo, že jsme si každé ráno přáli pěkný den, když jsme se potkali, znova jsme se pozdravili a pokud jsme někoho viděli sedět u stolu samotného šli jsme si k němu přisednout. Jak týden běžel byli jsme všichni čím dál tím víc unavení,ale příjemně unavení po dobře odvedené práci. Jeli jsme na dost výletů, viděli nové věci, poznali nové lidi. O každém z nich by se dalo mluvit hodiny, každý má svůj příběh a osud, to jak k životu přistupuje, jak se chová k ostatním, jak se snaží bojovat se svým postižením. Pár příkladů bych přeci jen ráda uvedla-Marie nebyla schopná sama bez pomoci vstát, tento problém, jsme odhalili snad až třetí den, Honza jí ukázal jak se opřít a jak postavit a najednou to šlo, Maruška se sama postavila, sice u toho měla pěkně zaťaté zuby, ale postavila se! Na konci pobytu mi řekla, jak moc se těší domu, protože se bude moct konečně vykoupat ve vaně, do které před tím nemohla, protože by z ní nedokázala vstát. Dalším příkladem by mohl být Jirka, který na začátku pobytu s námi moc nekomunikoval, ale na konci nám vyprávěl svoje zážitky z cest s Honzou, ke každé historce měl vtipnou poznámku a také nám ukázal svoje díla-krásné obrázky a povídky, které i po RS kreslí a píše. V bazéně mě neuvěřitelně překvapil svým rychlým plaváním, málem jsem mu nestačila! Také bych ráda uvedla jednoho člověka, který mi byl velkou oporou a přítelem při téhle zkušenosti a asi jí i tímto poděkovat. Je to Alena-námi řečená Ája, nebo Alenka. Bydlely jsme spolu na chatce, mohla jsem si jí postěžovat, když bylo na mě něčeho moc, nebo když jsem potřebovala s něčím poradit nebo pomoct. Jednou mi bylo už od rána špatně a Ája mi přinesla k posteli čaj. Takovouhle laskavost si prostě musíte užít a vážit si jí. A posledního bych chtěla uvést Honzu-člověka, který svojí zarputilostí, tvrdohlavostí, ale hlavně nadějí a touhou pomoci koná jak jen mu síly stačí a kde se jen dá. Články v novinách, rozhovory v rádiu či televizi, navštěvuje různá zařízení a organizuje akce pro lidi postižené CMP, lidově řečenou mrtvičkou. Rehabilitační pobyty, návštěvy ZOO, akce jako den - ŽIJEME JAKO VY - a v budoucnu se chystá na pobyt do hor za účelem znovu učení lidi lyžovat a navracet se do normálního života, ale hlavně se z toho života začít znova radovat a se vzpřímenou hlavou jít dál. Na konci popisu své praxe bych ráda uvedla zkušenosti, které jsem si odvezla s koncem pobytu domů. Naučila jsem se jak je možné přistupovat k lidem postiženým CMP, jak se s nimi bavit, nevytvářet si předsudky, nejednat s nimi jako s nemohoucími, ale podpořit je při jejich snažení. Také jsem vedla rehabilitace v bazéně cvičení, protahování i samotné plavání. Asistovala jsem při cvičení v tělocvičně s nástroji, jak člověku pomoci při stávání, nebo naopak kdy ho nechat aby to zvládl sám. Celkově musím říct, že to pro mě byla neskutečně přínosná zkušenost a ráda na ní budu vzpomínat, také jsme se s Honzou dohodli na další spolupráci, na kterou se už moc těším. Rehabilitační pobyt v Měříně nebyl jen pomocí lidem po mrtvici, ale i pro mě a myslím, že na to budu ještě dlouho myslet co podnikneme příště, co zlepšíme, ale hlavně na to až se spolu zase budeme všichni smát u kulatého stolu v kavárně, kde jsme se scházeli vždycky po večeři. Ahoj Míša