Já to přece dokážu - zamyšlení

1. Lékařská péče

Dosud jsem se zabýval pouze sebou samým, ale jaké mají pocity členové rodiny? Zkusím se zamyslet nad pocity mojí manželky, ale určitě to platí pro všechny blízké.

Začíná to už tím okamžikem, který zasáhne do života celé rodiny. Kusé informace o tom, že je to dlouhodobé, a že se nemocný bude jen pomalu zlepšovat. Nejsem schopen domyslet všechno, co prožívala. Nebyl nikdo, kdo by ji připravil (hlavně psychicky) na situaci, která ji čekala, až mě propustí z nemocnice. Chyběl někdo, kdo by jí poradil co dělat, kam se obrátit. Ano, existují poradny, ale cesta k nim je velice dlouhá. V nemocnici se o nich nedozvíte.

Představte si, že chodíte do práce, za nemocným a ještě sháníte pomoc. Musí to být obrovská zátěž. Je tolik věcí, které je nutné zařídit. Na co byli dva, je náhle jeden. Postarat se o děti, které musí dostudovat, udržet si práci, aby bylo z čeho žít. A v případě, že nenecháte nemocného převézt do LDN, máte na starosti i jeho, včetně shánění další lékařské péče. Nedivím se, že manželka byla na pokraji psychického zhroucení.

Tehdy pomohla naše praktická lékařka. Jednak se postarala o ni, ale dala jí i typ, kam se obrátit, kde by se mi mohlo dostat další odborné péče. DÍKY! Řekl bych, že tu chybí pomoc psychologa, ale i sociálního pracovníka. V jediném zařízení, které znám, měli sociální pracovnici (chtěl jsem je za to pochválit) a oni ji propustili! Řekl bych, že naše zdravotnictví dělá v tomto směru velkou chybu.

Stejně tak - „2 roky a dost“. Komplexní péči máte k dispozici pouze dva roky, poté je to pouze částečná péče. Přecházíte do péče obvodního lékaře a nemáte nárok na lázeňskou péči. Mě se zdá, jako by si nějaký doktor kdysi dávno udělal pravidlo - 2 roky a dost -  a od té doby se stalo normou. Když debatuji s kýmkoliv z lékařů, tak mi připadá, že s tím nesouhlasí, přesto je to tak.

2. Pomoc zdravé populace

Nemám na mysli fyzickou pomoc, ale pomoc jiného druhu.

Je nutné dostat nemocného ven, mezi lidi.

Nemocní mají za sebou těžký šok ze ztráty pohyblivosti a mnozí také ze ztráty jakékoliv možnosti komunikovat. Podle výzkumů zůstává až 90% postižených po mozkouvé příhodě zavřeno doma. Tito lidé se stydí za svůj handicap, přitom většina populace je bez problému.

Jde o to, nepohybovat se pouze v chráněných prostorách, ale jít s nemocným ven mezi lidi zdravé. Vzpomínáte si? 1 točené denně s pejskem. Tudy podle mě taky vede cesta.

Druhá část se týká všech postižených. Jedná se o pracovní příležitosti. Kolik zaměstnavatelů raději zaplatí pokutu za nesplnění povinnosti, než by si dělali problémy s postiženými! Přitom postižení jsou lidé jako všichni ostatní. Za sebe musím říct, že jsem měl s místem obrovskou kliku. Ale to jsem jen jeden ze sta.

3. Veřejná činnost

Mám na mysli činnost organizací zabývajících se naplněním volného času postižených. Jedná se o všechny skupiny postižených, ale já se budu zabývat skupinou spastiků, konkrétně po mozkové mrtvici. Možná je to jen můj dojem, ale když prohledáte WEB, najdete jich jen nepatrné množství. Většinou jsou to stránky o mozkové mrtvici, pak stránky odborné, a nebo stránky věnující se rekondičním pobytům zdravotně postižených. Bohužel jsem nenašel stránky zabývající se aktivním způsobem života lidí po mozkové příhodě. Rád bych toto bílé místo zaplnil.

Honza

Zamyšlení nad stavem roku 2005

Stav dnes - http://www.ictus.cz/vzdelavani-verejnosti Plán na rok 2010

© Jan Dohnálek, ICTUS o.p.s.