Lůca Šulcová

MĚŘÍN 2008 Pobyt 9,10. Na otázku, jaké mám pocity z rehabilitačně - rekondičního pobytu na Měříme, není tak jednoduché odpovědět. Nejdříve by bylo dobré vědět, jak jsem se tam „vyskytla". Jednoho dne jsme se ve škole dozvěděli, že přijde k nám do školy jakýsi muž vyprávět o neziskovém sdružení ICTUS. Vím, že se mi tam nechtělo být, ale nakonec jsem zůstala. Ve dveřích se objevil pán s vážným výrazem na obličeji, posadil a začalo vyprávění z jeho života. I když ale jeho příběh nebyl veselý, sršel okolo sebe velkou energií, čímž mne i zaujal. A vzhledem k tomu, že má babička prožila také CMP, ale bohužel byla v nesprávné nemocnici a poté LDN, kde bohužel své nemoci podlehla, jsem se rozhodla pro spolupráci s Honzou. Druhý den jsem Honzovi zavolala a k mému potěšení si mne i velice dobře pamatoval z přednášky. Domluvili jsme se a při první možné akci jsem šla do vojenské nemocnice ve Střešovicích, kde jsme se slaňovali a později jsme šli na korunovační klenoty na Pražský hrad. Byla jsem přímo nadšená. Domluvila jsem se s Honzou následné spolupráci a pobytu na Měříme. Po příjezdu na Měřín jsem se seznámila se všemi pacienty. Musím říci, že některé jsem znala už z předchozí akce, ale oni si mě těžko vybavovali. Hned v 17:00 jsme šli poprvé do bazénu. Tam jsem se věnovala hlavně Hynkovi, který byl na vozíčku a nechodil (pouze na kraťounké vzdálenosti), do bazénu se mu vůbec nechtělo, ale po krátké domluvě to vzdal a dokonce ušel v bazénu mnoho metrů pouze za ruku. Myslím, že jsme se s Hynkem sblížili a ve volných chvílích jsme spolu cvičili ochrnutou ruku, nohu, učili jsme se spolu chodit bez hole a cvičili jsme logopedii. I přesto, že Hynek dokázal sám od sebe mluvit pouze „toto léto", tak velice dobře své pocity zvládal vyjádřit. Navíc v takovém případě je strašně moc důležitá sympatie. Pokud se dokážete vcítit, snadněji pochopíte mnoho zásadních těžko popsatelných, ale nádherných pocitů z člověka který se nemůže vyjádřit slovy. Hynek ve mne moc uvízl a chtěla bych mu rozhodně dál pomáhat najít cestu zpátky, i když cesta bude jistě dlouhá. Nyní si s Hynkem voláme skoro každý večer (samozřejmě i s jeho ženou, kterou moc obdivuji) a o víkendu ho pojedu navštívit. V tom týdnu jsem ještě cvičila i s Vlastičkou, která má neuvěřitelnou vervu do života, Zdeňkem který prodělal dvakrát meningitidu a za pobyt se velice osamostatnil a o mnoho se mu zlepšila řeč. Také nemůžu zapomenout na Ivanku, která držela stále dobrou náladu spolu s Alčou, se kterou jsem bydlela v jedné chatičce a Honzou. Z každého byť malého pokroku, jsem měla nesmírnou radost. A veškerou energii, kterou jsem vložila do všeho co jsme spolu se všemi dělali se mi vracela, když jsem viděla jakou mají radost sami ze sebe. Celý týden přišlo, že žiji jako ve snu. Nedá se to popsat slovy, ale celý týden i přes nepřízeň počasí byl nádherný do té doby, než přišlo loučení. Ačkoliv se mi to často nestává, tak mi ukápla i nějaká ta slzička. Zanedlouho, ale přijelo nové osazenstvo Měřína. Z osob z prvního týdne mi zůstala pouze Vlasta, Alča a nesměl chybět „otec" zakladatel Honzík. A tak boj o pokroky a odstranění psychických bloků pokračoval od začátku a myslím, že velice úspěšně. Všem bych ráda moc pogratulovala a chtěla bych popřát, aby neztráceli naději a věřili si, naučili se mít rádi sami sebe, neboť to je v našem životě moc důležité. Nikdy nepřestaneme bojovat za naše sny, ty se všechny mohou splnit, ale záleží pouze na nás, kolik jsme ochotni investovat. Pamatujme, že „správně vidíme jen srdcem, co je důležité je očím neviditelné".