Hanka Melkusová

Léčebné zázraky Zdá se Vám, že přeháním? Zažila jsem jen málo chvil tak významné blízkosti, jako když jsem byla dobrovolníkem na Měříně s ICTEM. Toto úžasné seskupení nemocných lidí s obrovským odhodláním se pohnout ve svém zdravotním stavu kupředu, mě naplňovalo neobyčejnými pocity radosti. Velmi mě udivila síla, snaha a empatie všech zúčastněných, zvláště pak Honzy Dohnálka. Ten nejen, že dokázal vše zorganizovat, ale také je hlavní silou, která všechny podporuje. Sám si v životě prošel mnoha životně velmi obtížnými situacemi, se kterými se dokázal neuvěřitelně poprat. Nejen, že to sám se svou rodinou zvládl, ale ještě v sobě našel spoustu sil a nutkání pomoci i ostatním, kteří jsou v podobné situaci, v jaké byl kdysi i on. Honza si totiž všiml mnoha věcí, které naše zdravotnictví jen zřídka kdy zaznamená. Mezi ně patří např. to, že pacient i když je nemluvící a nechodící a velmi špatně ovládá všechny své funkce, je přece jen člověk, kterému to normálně myslí, pouze uvězněn v nemohoucnosti vlastního těla. Dalším omylem našich kamenně posttotalitních nemocnic je také to, že s člověkem začnou okamžitě zacházet, jako s malým dítětem. Pacientovi se tím sníží sebevědomí a prohloubí se jeho pád do samoty. Honza se na svých pobytech snaží napravit všechny omyly zdravotnictví. Bere klienty jako sobě rovné a hlavně se snaží u všech maximálně „odbourávat bariéry". Mnohý z pacientů se domnívá, že spoustu věcí nemůže, protože si dost nevěří. Nebo cosi nezkoušel a předpokládá, že to nejde, ostatní ho zrazují a namlouvají mu, že tato činnost pro něj není vhodná. Pod Honzovým vedením je atmosféra úplně jiná. Lidé, kteří se dříve neznali, se najednou začnou neuvěřitelně podporovat. Dokonce bych si dovolila říct, že se navzájem tak moc podporují, až se skutečně začnou dít zázraky. Ti, kdo po mrtvici neuměli plavat, zjistí, že když se přestanou bát, tak to najednou samo plave! Maruška, která nemohla bez pomoci vstát ze země, najednou po Honzově vysvětlení vstávání zjistila, že to sama dokáže. Klienti s postižením řeči objevili, že bez problému mohou zpívat. Radek si dokonce vyzkoušel i jízdu na koni a Jirka postižený roztroušenou sklerózou, toužící si vyzkoušet jízdu na tobogánu, to s pomocí Honzy opět dokázal. Lidé zde nacházeli pochopení pro svá přání a snahu je splnit. Trpělivost a shovívavost, kterou Honza vždy srší, podporovala úplně všechny, včetně nás dobrovolníků. Navzájem jsme objevovali a dávali si oporu a pochopení. Pokud mám chvíli psát o mých pocitech z pohledu dobrovolníka, tak rozhodně a vůbec nelituji času stráveného na Měříně. Každou minutou jsem se dozvídala více a více o lidech, o jejich bolestech, o jejich trápeních, a také o způsobu, jak se s těmito problémy vyrovnávali. Byla mi dána možnost věnovat se lidem, kteří pro mě hodně znamenali, mohla jsem vést hodiny muzikoterapie, účastnit se tělocviku, plavání a mnoha dalších odpoledních aktivit. Prožila jsem autentickou vzájemnost postižených a zjistila jsem, jak na sebe takoví lidé reagují. Honza mě naučil jak pracovat s postiženými v bazénu a pomoci jim znova naučit se plavat. Zažívala jsem obrovskou radost, když se mi v bazénu rozplavala jedna z klientek. Všechny tyto zážitky pro mě byly něčím neobyčejným. Nejen, že si mi na pobytu líbala hřejivá a rodinná atmosféra, ale také se mi podařilo si splnit můj velký sen, vyzkoušet si jízdu na koni. Díky Honzovi se mi to povedlo. Chtěla bych Honzovi a celé skupině moc poděkovat za takto krásně strávené chvíle a za všechny možnosti, které mi tento pobyt nabídl. Těším se na další krásné setkání s Vámi !!! Hanka