Touha pořídit si mimčo

...Kdy všechno začalo je už asi jedno, byla "jen touha" pořídit si konečně mimčo. Všechno se to ale změnilo v běh na dlouhou trať v němž jsem v průběhu tří let absolovala celoměsíčně poměrně vysoké dávky hormonů...někdy méně, jindy více...detaily asi nejsou moc důležité, ale výsledek se stále nedostavoval, prošla jsem s partnerem pár center, kde se vše ovíjelo vždy od počátku...až do okamžiku, kdy jsem po těch letech pochopila, že ani já, ani mé tělo není schopno už tyto dávky denně tolerovat a že krom všech vedlejších účinků, které si člověk přečte jen v příbalových letácích se už ničeho pozitivního nedočkám....přesto jsem to celé ale nechtěla stále vzdát a rozhodla se jít do posledního pokusu, který se stal osudným. Najednou se totiž přišlo na pozitivní protilátky, ktteré všemu bránily,ale bohužel se daly přeléčit - respektive potlačit zase jen hormony....pak bylo něco špatného v krevních testech...a já to vzala na zaslouženou dolovenou do Řecka, které jsem si přála vždycky moc vidět...s obavou jsem nastoupila do letadla, ač mne lékařka na poslední chvíli ujistila, že mi nic nehrozí....užila si dovolenou...a vrátila se zpět domů. Po návratu začaly potíže, kterým jsem nevěnovala pozornost v důsledku hromady práce, která se na mne navalila....začaly mne neuvěřitelně bolet lýtka...ráno se mi stávalo, že jsem se půl hodiny rozcázela, než se mi podařilo na nohy postavit...a pokaždé jsem si řekla, že si už konečně koupím v lékárně hořčík, o kterém jsem se domnívala, že mi chybí...jaký to mělo vliv na následující události nevím....ale v půli pracovního dne jsem najednou přestala vidět na pravé oko, ruce na klávesnici mne neposlouchaly,emaily nešly číst...přes oči se mi roztáhla jakásy barevná kola, postupně se přidala neuvěřitelná bolest hlavy a kolega mne odvezl domů. Jenže mi bylo tak zle, že jsem se rozhodla ulehnout....když jsem se ráno vzbudila na budík, byla jsem strašně slabá...neviděla na pravé oko...ale odešla jsem opět do práce, kde jsem vydržela do oběda a pak se mé tělo rozhodlo spát.....další den jsem se opět vzbudila na budík do práce....a vlastně teprve odpoledne mne kolegyně odvezla do nemocnice....
Byla to tajemná část doby v níž mi nikdo pořádně neřekl, co se vlastně děje...a po 5 dnech mne odeslali na MMR do ÚVN...místo MMR mne ale čekla angiograf a já byla neuvěřitelně vyděšená a překvapená,co se to se mnou a kolem mne děje...ale pan doktor i sestřičky byly moc fajn a po skoro dvou hodinách strávených na operačním sále, které bych si už nikdy v životě nepřála zažít mi byl úspěšně implantován stent..(až napodruhé,neboť panu doktorovi se i přes veškerou šikovnost první zavedení nezdařilo...takže jsem nositelem hned stentů dvou..)...s diagnozou cévní aneurysma.
Když se dnes podívám zpět, teprve teď si uvědomuji, že jsem se znovu narodila a že tuto diagnozu přežije opravdu velmi malé procento pacientů...přesto jsem to mnoho dalších měsíců nedokázala strávit a myslela jsem, že hned další den bude zase mým pracovním a v mém životě nebude žádná změna....takprocházela řada dalších měsíců s výpaky zraku....neuvěřitelnými migrénami...a teprve potom jsem začala pomalu chápat, že už to nejsem já, co jsem byla...ale někdo, o kom nevím kdo jsem....přišly problémy s řečí, psaním písmen...ztrácela jsem se na ulicích a vůbec nevěděla, jak se kam dostat, nedokázala si vzpomenout, co jsem zrovna v danou chvíli dělala...také veškerá péče o domácnost vzala za své, když jsem najednou nedkázala uvařit ani jednoduchou polévku...prostě jsem nevěděla, jak poskládat do hrnce suroviny...co tam dát, v jakém pořadí....další přicházelo až později...problémy s rozhodováním, s posouzením reality...zvládnout jednoduché úkony. Na to jsem však přišla v okamžiku, když jsem se po 10 měsících cítila silná dost na to, abych se vrátila do práce a ono to nešlo...zvládnou všechny věci kolem sebe, ve kterých jsem se začala topit...dříve jsem byla multifunkční a dělala několik věcí najednou, což jak říkával můj šéf jej dohánělo také díky mé rychlosti o občasným šílenstvím....teď jsem ráda, že mi jde aspoň hodinu dělat jedna věc...udržet pozornost je dost těžké...také pochopit složitější věci je zatím stále mimo mé schopnosti...stejně jako spočítat základní početní příklad pro první třídu základní školy...
Bohužel mi ale nikdo nevysvětlil, co se vlastně stalo, když došlo následkem disekce arterie k tomu, že nebyl můj mozek v pravé části zásoben kyslíkem...následná lékařská péče nebyla vlastně žádná...docházení do centra pro poruchy paměti nic netrénovalo...jen dalo léky...neurolog se na mne koukal jako na blázna...a nic neporadil...pouze slovy..trénujte paměť....alo ono jak...když to nevíte...:-)...a pouhé čtení nestačí...
Pak mi ale začaly být doma stěny strašně malé a teprve tady jsem začala chápat, že potřebuji pomoci s věcmi, s nimiž se mi nedostalo....a začala jsem trochu pátrat po webu,abych objevila "neobjevitelné" a dostalo se mi řádné péče do návratu do normálního života....a tak jsem narazila na webovky Icta jen proto, že se mi z Cerebra nikdo neozval...potkala Honzu a vyslechla nejen jeho příběh...ale i dalších..
Teď vím, že už stojím na svých nohou...i když vratce...a že sílu k tomu jít dál najde člověk jenom sám v sobě, zato je ale snažší, když vám na té cestě někdo pomůže a že se může jednat jen o toho, kdo už si tím prošel sám.....Vždycky to tak ale nebylo...a já se v tom celé měsíce plácala sama, protože jsem díky spojením, které mi v mozku chybí nedokázala najít cestu ven a přiznávám, že bylo spoustu chvil, kdy jsem život vzdala a řekla si, že na tak dlouhou trať už nemám sílu...Nemůžu nic jiného, než smeknout před těmi, kdo se vám v tomto všem stanou oporou a pomocí, protože já bohužel najednou ve svém příteli potkala úplně cizího člověka, který mne nebyl ochoten ani vyslechnout, ani pomoci posoudit věci kolem mne...ne tak se mnou něco sdílet...prostě prohlásil, že sipomoci musím sama a já tak v tom všem na několik dlouhých měsíců naprosto osaměla a nebyla schopna pochopit, co se to kolem mne vůbec děje.....a okusila poprvé v životě jaké to je, když zůstane člověk zásvislý na pomoci druhého, kterému věnoval svůj život a dával ze sebe to nejhezčí....a předpokládal, že se mu to jednou vrátí...najednou tam nikdo nestál a nebyl...ač seděl vždycky vedle, jakoby nás od sebe dělila průhledná stěna, přes terou není nic slyšet. Zváštní je, že v průšvihu člověk najde pomoc u lidí, kteří jsou naprosto cizí a sami neočekávají ani tu nejmenší vděčnost. Nebo přijde někdo, od koho to vůbec nečekáte....Tak jsem pochopila, že právě ti nejbližší se ale na takových věcech účastnit nechtějí...protože pro ně samotné se nic nezměnilo...a měnit to ani nechtějí...mají své zaběhlé koleje, které jsou pohodlné a ve kterých je jim fajn....a co nejhorší nechtějí o ničem takovém ani mluvit, ani slyšet....ale ona si nemoc nevybírá...vzpomínám jen na svou babičku a hluboce se k ní skláním, jak téměř po celý svůj život pečovala o dědečka, který ve svých 32 letech podstoupil tehdy neznámou operaci nádoru na mozku....a zůstal navždy plně invalidní, později i nechodící....vždycky si jen povzdychla, že to už není on...ten veselý člověk plný energie, který všechny bavil svými šprými....
Co mne však ohnalo v poslední fázi je fakt, že jsem po celou dobu své honby po umělých oplodněních nepotkala žádného lékaře, který by mne varoval před rizikem, které podstupuji...a co by se mohlo vůbec stát...občas zaslechnete, že se skolem k žilní tromboze musí být člověk opatrný a pod dohledem lékaře...před odběrem vajíček podepisujete prohlášení, při měnž jste srozuměni, že vám může prasknout vaječník, či vejcovod a další drobnosti, bez nichž není možné tento výkon absolovat....ale co další....nikde se o tom nemluví a nepíše...v rodinné anamnéze nemám žádné zatížení cevnch onemocnění....tak nebylo nic, na co bych měla dát pozor, když člověk vlastně netušil na co....chápu, že cévní aneurysma není zrovna obvyklé a podle lékažské literatury je pomíněno defektem, který máme už od narození....pak ale netuším, proč najednou na kontrolách neurologů potkávám stejně staré pacientky po cévní mozkové příhodě, které jen užívaly hormonální antikoncepci...a mém věku je to víc, než neobvyklé...také nezapomenu na paní, kterou jsem před posledním IVF cyklem potkala v čekárně a daly jsme se do řeči....šla se zeptat, zdali může donosit zamražené embryo i v případě, že onemocněla Crohnovou chorobou...která se projevila také po stimulovaných cyklech pro umělé oplodnění...tak jako zpěvačka Anna K....procházející bojem s rakovinou, která se projevila taktéž po těchto hormonálních cyklech....když pak slyšíte v okamžicích, kdy je ouvej a je na všechno pozdě jen slova, že se to stává,pokud máte ve svém těle nějakou dědičnou dispozici, která už neunese zátěž z hormonů a projeví se ve své celé škodlivé síle....bývá už pozdě na varování, která se nedají nikde najít...určitě by se spousta rozhodla jinak, pokud by mohla zvážit rizika, která nezná...

Pavla