TÝDENNÍ POBYT V BEDŘICHOVĚ podle Ivany

I. DEN PŘÍJEZDU(sobota):

Po pár hodinách v autě s Pepou a Hankou, se počaly na obzoru objevovat modravé vrcholky hor! Vjíždíme do oblasti Krkonoš a já vnímám jejich přátelskou vstřícnost a zároveń důstojnost. Jsou si vědomy svého půvabu a dávají ho k dispozici všem návštěvníkům stejně hojně a přejícně jako i místním, ale nepodbízejí se, zároveň si uchovávají svůj důstojný majestát. Zvládáme „cílovou rovinku", úspěšně přotrháváme pomyslnou cílovou pásku a zastavujeme. Po úvodních formalitách dostáváme klíče od pokoje a stravovací průkazku. Po „dostrkání" zavazadel do pokoje následuje „úvodní seance" v největším z pokojů. Hlavní slovo má vitální mladý muž, kterému i přes viditelnou obtížnost řečového projevu, je přesto velmi dobře rozumět.Hle! - to´t „náš" nový kamarád Honza Dohnálek! Dozvídáme se vše potřebné, pozorně nasloucháme a za to jsme všichni odměněni pěkným hrníčkem s logem ICTUS. Celý první den následně probíhá ve znamení představování, ptaní, odpovídání a vybalování a jídla
Jsem na pokoji s nesmírně milou paní Miluškou, která - postižena pravostranně- má velké řečové potíže - v tento první den jsem ještě netušila, jak i přes tyto potíže se spolu hezky pobavíme a zasmějeme se.
II. NEDĚLE

Již začíná příjemná řehole, aneb program pobytu na plné pecky.
Ráno hup-šup- v půl osmé do bazénu. Dobrovolníci se plně ujímají svých úkolů - pomáhat více postiženým v souboji s vodním živlem....ale bez ohledu na postižení všichni cvičíme ze všech svých sil a věřte nevěřte - převážná většina i s radostí!!!
BAZÉN podrobněji:

A)
1. cvičíme jednoduché cviky bez pomůcek, chůze ve všech podobách sem tam
2. cvičíme s žížalkami též jednoduché cviky, které zvládne každý.
B)
Plavání:
Neplavci se to učí s Honzou a asistenty
Plavci mají volné plavání
C) nejkrásnější část:
Relaxace v perličkovém minibazénku a přemýšlení o snídani.

Stejně tak i v 10:00hod. v tělocvičně v roztodivných (leč bezpečných) polohách cvičíme na gymn.míčích, které kupodivu celkem ochotně spolupracují a tímto končí dopolední výdej energie a může začít její příjem v jídelně
V neděli odpoledne jsme se vydali na menší výlet.
III. V dalších dnech už každý den překonával ten další.:

Např. projížďka podivuhodným minivláčkem na Svatý Petr a zpět byla obzvláště pěkná! Bylo úžasné na sebe nechat působit Ducha přírody. Po chvíli jízdy jsem měla silný pocit, že v některých svěže zalesněných místech nám příroda naléhavě říká: „Pojď, nadechni se a žij! Nech za sebou nářky, ten uspěchaný svět a zaposlouchej se do tlukotu pravého života zde. A v jiných místech zase říká: „Stop! Sem je vstup zakázán.Pro člověka nebezpečno." Opravdu úžasná a osvěžující projížďka.
Pouze to mě zklamalo, že místo s tak krásným názvem „Svatý Petr" nebylo ani kapličkou ani svatyní ani nic podobného......, ale částí přírody tak pojmenované, no a když to vezmu kolem a kolem, tak ve své podstatě to vlastně svaté místo bylo - protože co jiného může evokovat boží blízkost naléhavěji než právě ryzost přírody?

Dalším zážitkem s podobným dopadem byl výlet lanovkou - pohupovali jsme se nad trávou tak svěže zelenou až to bylo kýčovité a myslím, že všichni jsme stejně potěšeně hltali očima úchvatné panorama zeleně- šťavnatých kopců s disktétně vykukujícími vrcholky Krkonoš. Cestu lanovkou zvládl i vozík pro Pavly maminku, prostě vše bylo „tip ´top"

A to již se blížím k „TOP zážitku", kterým byl - inu, nazvu to „Tarzanův skluz" - přesný termín neznám. Co je to? V kostce řečeno: Vypustí přehradu, přivážou přes ní lano, k lanu popruhy, k popruhům vás, vy řeknete „sbohem", strčí do vás a vy „jedete", letíte, kloužete, valíte, sunete se, plachtíte, třeba i řvete .... přes přehradu.. do náruče protilehlého službu konajícího pracovníka této jízdy. Pro mě - zážitek nejskvostnější! Nejeli všichni, nutno podotknout, že účast na každé akci je zcela dobrovolná, Honza NIKDY(!) nikoho do ničeho nenutí!!!! Ovšem „BRAVO" si zaslouží zejména Hanka, která i přes své obavy a nejistotu se dokázala překonat a do popruhů se nechat zamotat a přehradu projet jen s minimálním zapísknutím! Hanko, BRAVO!!

Co nás ještě čekalo? Inu, bylo toho dost. Jedna z posledních akcí byla - a zase nevím přesný název - jakási bobová dráha(?). To byl oříšek pro mě samotnou. Popravdě řečeno, vůbec se mi nelíbilo miniaturní a placaté vajíčko, do kterého účastník nasedl, aby z něj po dosti dlouhé době vysedl lehce bledě zelený. I řekla jsem si - „mládí vpřed!" a stáhla se do ústraní. Po určité době mě však přemohly okolní povzbuzující řeči a má nejvěrnější přítelkyně-zvědavost(ona nikdy nezůstává doma), a po chvíli zvažování jsem se už dobrovolně našťouchala do bobového vajíčka spolu s naším obětavým mladičkým dobrovolníkem, který brzy pochopil, že pokud nebude řídit on, tak nikdo, a jen díky tomu jsme sjeli bez úhony až do cíle.

Takže suma sumárum: byl to nejen příjemný, ale i naplněný a užitečně strávený čas. Každý zde našel to, co právě potřeboval. Někdo rozpohybování, jiný povzbuzení a sebedůvěru, další příjemnou společnost lidí majících pochopení, a v neposlední řadě někdo i poznání, že jsou lidé, kteří jsou na tom stejně, ne-li hůř než on a každý má důvodů k nářkům až až - tedy pokud by chtěl naříkat... Za zmínku stojí i společné zpívání s kytarou a zjištění, že Miluška, která měla s řečí největší problémy, zpívala naprosto plynule a čistě!

ZÁVĚR:
Co dodat na závěr?
Snad jen hlubokou poklonu Honzovu Dohnálkovi ( Honzo, neodporuj!) za organizaci našeho času, „klapnutí" všech akcí, a také nekonečnou trpělivost a pochopení při komunikaci s lidmi nejrůznějších povah a temperamentů.

Zápory?
Marně se namáhám, přemýšlím... no dobrá: Snad jen předcvičování na míčích by mohlo být propracovanější. Tot vše.

Ivany