Ivanka Tomešová

Ahoj lidičky, i já patřím mezi vás. Jsem už sice babička, ale vůbec si tak mezi vámi nepřipadám. Jak jsem se k vám dostala? Před pěti roky bylo období, kdy mě strašně bolela hlava a tak jsem se krmila prášky a pořád spala. Domnívala jsem se, že je to únava z práce. Zastávala jsem důležitou funkci energetika.To znamená silnoproudá elektrotechnika - od projektu po realizaci. Transformátory atd. Finišovalo se s Obchodním centrem Černý Most. A hlava bolela čím dál víc. A nejhorší na tom bylo, že jsem si přestala pamatovat. Přikládala jsem to návalu práce. Až jsem se konečně dostala do spárů lékařů. Ti konstatovali nádor na mozku a to 3x5x6 cm. Jenže se nenašel žádný doktor, který by mě operoval. Riziko bylo údajně moc velké. A tak jsem spala, počůraná, podělaná, bezvědomá troska odsouzená k dožití. Pak se můj kamarád naštval a udělal veliký cirkus z pozice svého postavení. A už se hnuly ledy a konečně se našel jeden mladičký doktor - asi kaskadér, který se pustil do operace. Po čtyřech týdnech umělého spánku jsem se „probrala". Ochrnutá na levou část těla, s poruchou paměti - naštěstí pro mě. To málo, co si pamatuji, byl hrozný zápach na pokoji. Ten byl všude. Moc jsem chtěla domů. Konečně jsem se postavila na nohy, které jsem pořád měla zkroucené jako ploutve. Neuměla jsem chodit. Jenže nikdo, kromě mých dětí se o mě nestaral. Nedbala jsem rad lékařů a po pár dnech jsem slezla z postele. To byla bomba a hned jsem se poroučela k zemi. Těch pádů následovalo nesčíslně. Jenže už jsem se pomalu šourala kolem postele. A když už můžu šmajdat, tak chci domů! Byla jsem postrach doktorů - však mě většina znáte. Naprosto neukázněný pacient. Jenže jsem musela domů, za svým psem a to bez chození nemůžu.Pak to byly ty nejubrečenější a nejbolavější měsíce. Jenže já jsem hrozně tvrdohlavá. Naštěstí jsem se dostala na rehabilitaci na Albertov. Pak mi dcera sdělila, že bude muset dát pryč psa, protože nás oba nezvládne. A to mě nastartovalo. Dřela jsem jako mezek. Sice mi kus mozku chybí, kulhám a nepamatuji si, ale už jsem zase člověk. Úplně zdravá sice nikdy nebudu, ale snažím se. Dozvěděla jsem se o Honzíkovi Dohnálkovi, který organizuje rekondiční pobyty pro lidi s mozkovou mrtvicí a podobně. Honzíka jsem znala z Albertova a tak jsem se mu vnutila do týmu. Jezdila jsem s ním a jeho nemocnými kamarády na týdenní pobyty. Jenže Honzík je šílenec. Sám je nemocný - je po mozkové příhodě, ale přesto, že kulhá a špatně mluví, je velký vedoucí a léčitel. Na Měříně 2x denně plaveme, cvičíme a prostě dává nám do těla. Vymýšlí nám překvapení, jako např. slaňovat na sedačce přehradu, slaňovat v Motolské nemocnici 2 patra (za vytřeštěného pohledu nemocničního personálu), houpat se na 6 metrové houpačce, jet korytem ve vozíku, jako Pyšná princezna a spoustu jiných šílených atrakcí. Dost se bojíme, jenže když on je vždycky první, hned za ním Jiříček Donát, kterého vyndá z invalidního vozíku, tak i já nemůžu být zbabělec. Prostě adrenalin z nás stříká na všechny strany. Ale taky něco z kultury. Byli jsme se podívat na korunovační klenoty, což z nás mnozí ještě nikdy neviděly. Už se moc těším, co pro nás zase vymyslí. Honzíku, chtěla bych ti moc poděkovat, že jsi kolem sebe shromáždil chromáky- lidičky, kteří vytvořili prima partu. Jsme si všichni rovní. Děkuji i ostatním, co se o nás starají - naši pomocníčci. Všichni se moc těšíme na další schůzky. Stmelil jsi kolem sebe lidi, kteří mají šanci na chvíli zapomenout na své trápení. Máme se i tebe rádi, což je vzácné. Já už umím sama dojít se psem a hlavně vrátit se v pořádku domů. Zase mi stouplo sebevědomí a někam patřím. Jen se na nás nevykašli, protože mi nemáme kam jít, nás nikde nechtějí. Díky Ivanka Tomešová 24.3.2009