Příběh Aleše

CMP u mne vznikla patrně proto, že jsem neuhlídal rostoucí krevní tlak v kombinaci s obezitou. Po dobu aspoň 20 let moje váha stále a nezadržitelně (jak se mi zdálo) rostla. Patrně se podepsal i stres z nezdařeného prvního manželství. Pozůstatky stresu ale přetrvávají. V době, kdy se ta CMP stala, jsem byl už podruhé ženatý, a myslím, že velice dobře. Přišlo to prakticky bez varování. První náznak potíží se objevil týden před vlastní událostí, a byla to jen slabá "vaklavá" levá noha. Podlamovala se a stálo jisté úsilí se na ni postavit. Ale trvalo to maximálně pět minut a už se to neopakovalo. Za týden - bylo to 9.1.2002 a to datum nikdy nezapomenu - to přišlo. Jel jsem na služební cestu do Prahy. Kolega pro mne přijel autem. Když jsem ho čekal, pocítil jsem, jako by mi zalehlo pravé ucho a celkově jsem se cítil nepříjemně. Během cesty někde u Devíti křížů to "zalehlé ucho" odlehlo s takovým mentolovým pocitem a až do Prahy jsem se cítil normálně - a to bylo naposled, co jsem se tak cítil. Po příjezdu na místo jsme vyjeli výtahem na příslušné patro, kolega šel rovnou na pracoviště a já jsem zašel do umývárny opláchnout si po cestě ruce. Tam se to stalo. Měl jsem pocit, jako když kolem mne stoupá voda a hladina se mi uzavírá nad hlavou. Zároveň se mi udělalo velmi špatně. Ne jako od žaludku, ale tak jaksi celkově nevolno. Došel jsem do kanceláře z posledních sil a odložil kabát. Posadil jsem se na pracovní místo a zapnul PC, ale nemohl jsem se soustředit. Chtělo se mi velice intenzivně ležet, tak jsem si lehl na židli, pak na zem, ale nepomohlo to. To už se kolegové začali vyptávat, co se mnou je. Chtěl jsem si vzít aspirin a zapít minerálkou, ale voda se mi dostala do plic, nemohl jsem nic spolknout a začal jsem se dusit. Polykání přestalo fungovat. Nemohl jsem ani mluvit. Ochrnuly mi hlasivky a vycházelo ze mě pouze skřehotání. To už kolegové usoudili, že jde o něco vážného a zavolali sanitku. K ní mě museli dovést dva, dali mě na lehátko a pak jsem se už asi týden nepostavil. Dovezli mě do nemocnice na Františku, na lůžkové oddělení. Potom mě vezli na CT, tam se nezjistilo nic a museli mě odvézt někam úplně jinam, asi na Homolku. Tam měli přístroj na detekci pomocí magnetické rezonance. Vypadal jako překližkový tunel, kam mě zasunuli po zádech, pouze nohy zůstaly venku. Do ruky mi dali signalizační tlačítko. Začalo to tikat, bouchat a jinak rachotit, trvalo to velice dlouho, nakonec jsem to tlačítko stiskl. Hned mě vytáhli, ale říkali, že už vyšetření stejně skončilo. Našli příčinu problému. Trombus, krevní sraženina, ucpal moji pravou vertebrální cévu. Mozkový kmen přestal být zásoben kyslíkem, nebo snad i živinami, a část ho odumřela. (Nervové buňky mozku prý vydrží bez kyslíku jen asi pět minut.) Dovezli mě zpátky na František, umístili na JIP, dali kapačku a napojili na hlídací přístroje. Asi třikrát jsem se tak otočil, že se některý vodič odpojil a hned přiběhla sestra. V místnosti měli dvě postele a na druhé ležel nějaký cizinec, vyrozuměl jsem, že měl infarkt. Trochu jsme se bavili anglicky. Pak se jeho stav zlepšil a odvezli ho jinam. Asi po třech dnech kapaček na JIP odvezli i mě na nervové oddělení. Na pokoji leželi ještě dva muži. Lékař, jehož jméno si teď nepamatuji, mi řekl něco, čemu jsem nevěřil, ale ukázalo se to velice pravdivé. Řekl: "Pojedete odteď na dva válce." (Tak, pane doktore, myslím, že už jedu skoro na tři!) Zažívání se mi zastavilo. Nemohl jsem jíst ani dětskou kašovitou výživu. Nechodil jsem na záchod. Dali mi mísu i "gramofon", ale nic. Možná trochu něco vyteklo do bažanta. Už jsem mohl i spát, i když v podivné poloze. Měl jsem velice zvláštní, barevné sny. Pak se to trochu zlepšilo. Mohl jsem se už postavit. Přišla rehabilitační sestra a učila mě chodit. Napřed jsem vykopával jako těžký syfilitik (viz film Petrolejové lampy). Pak jsem už mohl dojít do umyvárny a na záchod. Jenom močit, to druhé se ještě nerozběhlo. Byl jsem tam přes týden, moc mi pomohla návštěva ženy, sestry a dalších blízkých osob. Pak myslím 18.1. mě převezli zpět do Brna na neurologii, lůžkové oddělení. Ale byl jsem tam jenom noc a den. Během dne jsem dostal vysokou horečku a lékař diagnostikoval silný zápal plic. Projevilo se to absolutním nezvládnutím svěračů a ztrátou schopnosti chodit. Museli mě převézt na plicní oddělení. Tam jsem proležel asi 5 dní se střídavě nižší a vyšší horečkou. Ta vyšší byla přes 40°. Poznal jsem to vždycky jen tak, že jsem nemohl jít a na záchod mě museli odvézt. Dávali mi spousty kapaček, musel jsem dýchat kyslík. Pak kultivovali dva původce mého zápalu plic a určili dvě antibiotika. Nebylo snadné je brát. Pořád jsem nemohl polykat a musel jsem každou kapsli rozdrtit na prášek, odstranit obal a opatrně zapít. Byly příšerně hořké. Postupně jsem se naučil trochu polykat, tj. "hodit sousto za katr" a stisknutím jiných dosud fungujících svalů v krku se ho část dostala níž a část šla prostě zpátky nahoru. Například polévka vždycky částečně tekla nosem zpět do talíře. Hodně jsem vykašlával do emetní misky. Sestry na plicním s tím zřejmě neměly zkušenosti a musel jsem jim postupně všem vysvětlit, že nejsem čuně, ale že je to důsledek CMP. V nemocnici mě také vážili. Proti výchozímu stavu jsem ztratil 18 kg váhy. Od té doby jsem je bohužel zase nabral. Moc mi pomohla manželka, která mi nosila termosky s ruským čajem a krabice se šťávami a džusy. (To bylo ještě než mi našli i cukrovku, pak už jsem je nesměl.) Kyslík, modré rty, modré nehty, když jsme se došourali do návštěvní místnosti, měla veliké, ustrašené oči, ale držela se. Tak jsem bojoval. Například si vzpomínám, že jsem chodil s vystrčenou bradou. Aby byla ta bojovnost. A tehdy jsem poprvé zjistil, že mám také malý výpadek zorného pole. Je to velice záludné. Není to černá skvrna. Mozek si tam doplní vzor z okolí, takže něco malého snadno zamaskuje a já to přehlédnu. Obyčejně jsou to asi tak dvě písmenka. Nakonec léky zabraly a mohl jsem dokonce na víkend domů. Moc jsem chtěl vidět Pána prstenů, tehdy první díl. A viděl jsem ho. Jenže v tom multikině měli velice silný zvuk a to mi neudělalo dobře. Něco se mi v té cévě zase uvolnilo a posunulo. Přijeli jsme domů (tehdy a ještě dlouho potom mě vozil švagr) a v předsíni, kde máme elektrické hodiny na noční proud, jsem najednou slyšel, jako by někdo ze všech sil mlátil kladivem do kovadliny. A to byl maličký nepokoj v těch hodinách, který normálně není vůbec slyšet. Zase jsem nemohl jít, zase mi bylo zle. Lehl jsem na kanape, oko mi samo od sebe koulelo, nešlo to zastavit, moje sestra byla úplně bledá. Naštěstí to netrvalo dlouho, asi tak dvě minuty, pak to přešlo. Pak ještě týden v nemocnici. Obě ruce rozpíchané, už nebylo kam dávat kapačky. Vyšetření polykání - jenže jak je to paradoxně postaveno, tak napřed musíte pěkně rychle spolknout něco jako šumák. No, poprskal jsem všechno. Vyšetření nosohltanu. Gastroskopie. Podezření na rakovinu hltanu - opravdu "dobrá" zpráva, když vám to řeknou - naštěstí prohlídkou při gastroskopii vyloučeno. Bronchoskopie - velmi "příjemné", ale nutné. Vyšetření kapacity plic - 80%. A zvláštní zážitek - ultrazvuk a sono karotid a srdce. Na to mě poslali do porodnice. V čekárně bylo asi 10 zvědavě zírajících těhotných žen - a já. (Normálně jsou zde jenom ženy.) A další a další vyšetření. Na ně mě zpočátku vozili - asi 300 metrů. Když jsem je poprvé s přestávkami ušel sám, to už bylo dobře. Ještě musím vzpomenout na pána, který to nezvládl a přímo v našem pokoji v nemocnici - byli jsme tam čtyři - zemřel. Bylo to, jako když usne. Musel nám tam zůstat do rána, pak ho odvezli. Také velice "povzbudivý" zážitek. Ačkoli, pokud jste bojovník, paradoxně asi ano. Řeknete si: "Ale já přežiju!!!" Po propuštění a mezi řadou kontrol jsem zašel také do zaměstnání, kde se zachovali skvěle. Mohl jsem začít pracovat z domu, ani plánovaný pobyt na rehabilitaci a v lázních nebyl problém. A od ledna 2003 jsem už zase do zaměstnání chodil. Na té rehabilitaci se hodně cvičilo. Byli tam samí pacienti po totální endoprotéze - a já. Cvičil jsem hlavně rovnováhu, tu mám špatnou dosud. Mezi cvičením nebylo co dělat. Ale potřeba dělat něco byla obrovská. Napřed jsem dostal půjčit notebook. Pracovali jsme tehdy na projektu Leonardo - zvýšení pracovních příležitostí pro neslyšící. Učili jsme je různým potřebným věcem, při nichž se vůbec nebo málo potřebuje sluch: typografie, zprostředkování práce přes Internet, navrhování webových stránek. Velká část materiálů pro tvorbu webových stránek vznikla právě tam. Tak jsem si ověřil, že mi profesní schopnosti zůstaly. Později jsem dostal švédský C-pen. Je to malý ruční skener, kterým se dá snímat písmo v pozitivu i negativu, i z barevné předlohy, dá se s ním také psát. Vzal jsem si balík Vlast, které kupuje moje žena, a zpracovával z nich (a z jiných zdrojů) recepty. - Výsledek jsem vystavil na svém webu. Druhá rehabilitace už byla na docházení a byla doplněná samostatnými procházkami. Třetí rehabilitace byla v lázních Karviná. Asi by málokdo čekal lázně v hornickém městě. Ale jsou tam. Při průzkumných vrtech narazili na pozůstatek třetihorního moře. Tato slaná, mírně jódová solanka se čerpá z velké hloubky, prý 1200 m, do lázeňských van a bazénů. Lázně tvoří kryté bazény a dva velké moderní bloky. Všechno je propojeno krytými chodbami a výtahy. Během léčby nemusíte komplex vůbec opustit, ale já už jsem tehdy v létě 2002 zase řídil a občas si vyjel do okolí. Jezdili jsme po okolí s manželkou, která se v Karviné narodila, vyrostla tam a zná ji dobře. Mimochodem, když se něco takového stane a jste půl roku mimo normální život, jsou pak určité problémy se vrátit. Provoz na ulicích vám připadá tak hustý, až se bojíte chodit, natož řídit auto. Zdraví lidé vám připadají velmi živí a rychlí. Auta také. Ale není jiné cesty než to překonat a vyjet. Mně osobně se daleko lépe jezdí než chodí. Dříve jsem také jezdil na kole, ale moje rovnováha je tak špatná, že si po ulici jet na kole netroufám. Co se zlepšilo a co mi zůstalo? Hodně se zlepšilo polykání, ale stále není stoprocentní. Docela dobře se spravil hlas. A vycvičil jsem i svěrače. Ze stavu "vše jde okamžitě ven" přes stav "ihned dojít na WC" a stav "do pěti minut najít WC" až do stavu, kdy už je vše prakticky jako dřív. Vyžaduje to ale i trochu dietní spolupráce, aby nedošlo k nějaké překotné události. Sexuální funkce je dobrá. - Výpadek zorného pole se hodně zmenšil, ale je tam stále. Při chůzi musím myslet na každý krok. Přidala se bolest levé nohy a křížové oblasti, ale slibuji si zlepšení, když se mi podaří zhubnout. Levá polovina těla stále necítí teplo-chlad a ostrou složku bolesti. Je to prý Wallenbergův syndrom. Křížem vázaná, tedy pravá část mozkového kmene nepracuje zcela dobře. Bylo to i na pravé straně hlavy (zalehlé ucho, výpadek čichu, přivřené oko, necitlivá část patra, tváře), ale už je to po čtyřech letech skoro dobré. Dříve jsem hodně plaval, teď mám obavy - mívám silné křeče v lýtkách. Dřív jsem nikdy křeče neměl, teď si kolikrát musím stoupnout, aby se uvolnily svaly. To ovšem nejde udělat tam, kde nedosáhnete na dno. Koncem roku 2003 zanikla firma, kde jsem byl zaměstnán, a už mě nikde nevzali. Přestal jsem hledat zaměstnání a stal se OSVČ. Zpočátku jsem si myslel, že o moje služby není zájem, ačkoliv by měl být (jde o předmět činnosti: služby v oblasti výpočetní techniky), ale postupně se situace úplně obrátila. Nejen že jsem vytížen, ale mám i vyšší příjem (i když odečtu daně), než jsem měl jako zaměstnanec. Je to ale příjem často nepravidelný, bylo by dobře vytvořit si finanční "polštář". No a začátkem roku 2004 k nám přišel byznys - systém Dextera Yagera. Nedělám ho proto, abych něco prodával. Ani primárně kvůli penězům. Nejvíce se mi líbí, že mohu svůj život ještě někam zamířit a vylepšit. A to ve všech směrech, kde mohou peníze něco přinést. Ať je to pro mne nebo pro pomoc jiným. Také se mi velice líbí ten fakt, že mám alternativu. Nemusím až do důchodu dělat totéž a pak finančně padnout na ústa. Záleží to jen na mně a mojí ženě. Aleš