Já to přece dokážu - práce

Rok se s rokem sešel a já se snažil, abych byl a nestál moc peněz. Dobře jsem si uvědomoval, jaké problémy jsem rodině způsobil. Dokonce chápu lidi, kteří nezvládnou psychický tlak a svého partnera opustí. Musím říct, že i já jsem míval občas obavy, ale byly to obavy liché a já se za to Míle omlouvám.

Jak probíhal můj týden? Měl jsem jasně stanovený plán kdy a kam mám jít. Dvakrát týdně na Albertov, kde jsem strávil půl dne terapií řeči a cvičením, dvakrát týdně plavání na Strahově a dvakrát týdně na podvodní masáže. A tak pořád dokola. Neustálý boj s malými výsledky. Všechno šlo stále pomaleji a pomaleji a mě to přestávalo stačit. Žádné velké změny.

Rozhodl jsem se, že si najdu práci. Začal jsem tedy obcházet různé zprostředkovatelny a  počítal s tím, že to bude práce zohledňující můj stav. Zde zasáhl osud. Jedna mladá paní z BB Kontaktu mi nabídla poptávku z firmy, která hledá lidi na pořizování dat. Nu co, řekl jsem si, nějak začít musím. Manželka mi pomohla sepsat životopis a trvala na tom, že tam bude celý můj odborný život. Na konci zmínila, že mám ZTP. Poslala ho a čekali jsme na reakci. Přišlo pozvání na středu, v 10 hodin. Na stejný den mě ale pozvali na 6 týdnů na Malvazinky. Co teď. Půjdu v úterý, je to slušnější než nic. V úterý jsem stál přede dveřmi, nad kterými svítilo GreenSwan, s malinkatou dušičkou. Zazvonil jsem a čekal. Otevřela mi paní a začala se mi věnovat. Vylíčil jsem situaci a dozvěděl se, že osoba, se kterou mám jednat, není v práci. Omluvil jsem se tedy a vydal se na cestu domů. Ještě v autobuse mi zavolali na mobil, že se vrátil pán, s nímž mám jednat a já jel zpátky. Zatímco já jsem mluvil o pořizování dat, on o něčem, o čem jsem jen snil. Dohodli jsme se, že nastoupím hned po pobytu na Malvazinkách a budu pracovat tři dny v týdnu.

Druhý den jsem dorazil na Malvazinky. Tam se mi líbilo. Měl jsem dobrou logopedku, laskavou terapeutku a dobré holky na cvičení ruky (vyšly ze školy na Albertově). Zde jsem ale poprvé začal vnímat rozdíl mezi mnou a pacienty, kteří neměli moji vůli bojovat s postižením. Ne že bych byl zdravější, potíže s močením či stolicí jsem měl stále stejné. Stále jsem nosil náhradní prádlo v pytlíku a čas od času jej použil. Stále jsem neměl cit v celé půlce těla. Důležité ale je, že jsem se s tím naučil žít.

Po návratu z Malvazinek jsem nastoupil do práce a splnil se mi sen - mohl jsem dělat s počítači! V GreenSwanu mi umožnili upravit pracovní dobu podle mých potřeb a zdravotních možností. Hned za první odměnu jsem Míle koupil hodinky.

V prosinci jsme si chtěli s rodinou znovu prožít předvánoční atmosféru v Rakousku, a tak jsme vyrazili do Kaprunu. Nedovedete si představit, jaké se mě zmocnily pocity. Po několika letech zase na lyžích na velkém kopci. Zvládnu to? Ano, jde to, sice potřebuji stále doprovod, ale lyžuji. V Kaprunu jsem navštívil kamaráda, kterého jsem od juniorských let neviděl. Bývalý závodník na lyžích. Když jsem mu řekl, co chci dokázat, zavedl mě do garáže a nabídl mi lyže, o jakých jsem snil, za směšnou cenu.

Mám totiž sen: chci pomáhat lidem. Chci jim pomoci překonávat překážky, které jim osud položil do cesty. Hlavně jim chci ale ukázat, že mohou dělat téměř vše, co chtějí. Musí jim být vlastní má věta: „Já to přece dokážu !“.

Konec roku jsme strávili zase ve Špindlu a od té doby jsem se snažil být každý víkend na horách. Díky Akádě z Jánských Lázní jsem se zúčastnil několika tréninků a v únoru jsem s nimi jel na Mistrovství České republiky ve sjezdových disciplinách pro handicapované. Sice bez výrazného umístění, ale stálo to za to. Moji známí pak chodili a říkali: „ty pojedeš na paraolympiádu!“ Ta příští je moc brzo. ale potom ... „Já to přece dokážu!“

Případná účast na paraolympiádě bude věnována ostatním stejně postiženým.

Tak jsem zakončil třetí rok. Rok, který plnil mé tužby. Neznamenal výrazné zlepšení ve fyzickém zdraví, ale psychický pokrok. A to považuji za nejdůležitější.

Honza © Jan Dohnálek, ICTUS o.p.s.