Já to přece dokážu - bloudivá bolest

I když si myslíte, že je určitý stav nemoci trvalý, opak je pravdou. Nemoc se sice pomalu, ale neustále vyvíjí. U mne se to projevuje tak, že se mi pomaloučku vrací citlivost do pravé části těla. Cítím trochu teplo, trochu zimu. Když se probudím, ruka je někde dole nebo nahoře. Měl bych křičet hurá, ale nevím.... Je taková citlivost výhra?

Jakoby se mi bolesti za uplynulých osm let vrátily všechny najednou. Já tomu říkám „bloudivá bolest". Dnes je stav  takový, že cítím, že mě bolí „ruka", „noha" či „bok". Úporná, nesnesitelná bolest. Vyvrcholilo to letos v únoru - jako by mi do šlapky někdo vrážel nůž při každém kroku. Říkám si, že lepší bylo nic necítit.

Ale samozřejmě že nebylo. Změnili jsme dávkování prášků, učím se s bolestí žít. Prostě to musím zvládnut, protože je nádherné, když se manželka o mě otře a já ji vnímám. Krásný pocit. A jestli má být cenou za návrat citlivosti bolest, rád ji zaplatím.

Člověk si stále musí říkat, že bolesti si mozek vymýšlí a generuje tam, kde ostatní cítí například pohlazení. Já a třeba i někdo z Vás cítí bolest. A my mozek musíme opět naučit, že je to pohlazení.

Snad jednoho dne budu cítit každý krok a bolest bude zvládnutelná. Mozek bude rozlišovat bolest od pohlazení, teplo od zimy. Budu se moci v noci přitulit k manželce, aniž by to bolelo, položit si její hlavu do klína a manželka se přestane hlídat, na kterou mi šáhne stranu ...

Jednoho dne snad – určitě!

 Honza