Wellness Centrum Svaté Pole 41 263 01 Dobříš     

Hynek - Jeho a můj příběh

Byl 1. Listopad roku 2007, krásný podzimní den. Slunečné počasí vylákalo manžela (63) ven, do přírody. Brzy bude končit rybářská sezóna, a tak se vypravil ještě pokusit se o štěstí k jednomu z novohradeckých rybníků. Tohle podzimní odpoledne, obklopen lesy a vodou, náš tatínek ale zakončil netradičně. Místo cesty domů s uloveným kapříkem ho odvážela záchranka do nemocnice."Mrcha „mrtvice si vybrala chvíli, kdy to určitě nečekal. Anděl strážný však stál nablízku. Manžela ležícího v bezvědomí objevil naštěstí majitel domku stojícího nedaleko rybníka.Uzavření tepny vedoucí do mozku způsobilo ochrnutí pravé poloviny těla a totální afázii. Poškození mozku bylo rozsáhlé a počáteční prognóza z úst lékařů zněla "ležák". Tohle slovo mě budilo ze sna hodně dlouho. Začal se mi hroutit svět pod nohama. Velkou oporou mi v té chvíli byly (a stále jsou)naše 2 dcery. Bez nich bych to všechno jen těžko zvládla. Tatínka jsme v nemocnici navštěvovali denně. Stále jsme s ním komunikovali, nosili fotografie rodiny, které mu připomínaly jeho nejbližší, předčítali mu z denního tisku, prováděli jsme s ním různá logopedická cvičení podle afatického slovníku. Tatínek reagoval očima a mimikou obličeje, že nám rozumí. To byla pro nás obrovská motivace. Viděli jsme že, se mu vrací porozumění. Nevzdávali jsme to. Denně jsme s ním byli v kontaktu, psychicky ho podporovali (v nemocnici jeho, sami sebe navzájem pak doma), z každého malého úspěchu jsme se radovali. Současně s tím jsme neustále hledali informace o další léčbě a možné rehabilitaci. Nechtěli jsme se smířit s tím, že je to beznadějný případ, jak zněla počáteční lékařská prognóza .Po měsíčním pobytu v nemocnici jsme se ocitli na krátkou dobu na LDN ( s nedobrou zkušeností). Čtvrtého ledna 2008 se konečně podařilo umístit manžela na rehabilitační kliniku v Hradci Králové,kde bydlíme. To už byl schopen sedět na vozíku. S péčí na klinice jsme byli spokojeni. Trávili jsme tu s tatínkem každé odpoledne a viděli jsme, jak se zlepšuje. Z prvních kroků s chodítkem jsme se všichni radovali. Uplynuly tři měsíce od začátku nemoci a nám už bylo jasné, že nejtvrdším oříškem bude dostat se z těžké afázie. Manžel rozuměl hodně (ne všemu) nečetl, nepsal, říkal pouze "teďka, teďka". Úsilí paní logopedky jsem tehdy viděla jako sisyfovskou práci. Velký posun ve zlepšení jsme poznali až v léčebně Košumberk, kde strávil tatínek dva a půl měsíce. Pro větší vzdálenost od místa bydliště jsme u něho nemohli být každý den, ale pouze o víkendech. Jezdili jsme s ním stále ven, do parku, do cukrárny mezi ostatní lidi, netrávili jsme čas pouze u nemocničního lůžka. V košumberské léčebně je výborná péče jak v rámci rehabilitace, tak logopedie. Manžel tu začal chodit se čtyřnožkou a naučil se i první slovíčka („dobrý den,na shledanou"). Přišel 15. duben a my jsme si ho konečně vezli po půl roce domů. Byl na vozíčku, ale šťastný a my s ním. Uvědomovali jsme si však, že teď to pro nás bude velice náročné období. Pravá ruka byla stále mimo provoz, oteklá a bolestivá, pravá noha sloužila omezeně a při chůzi také silně bolela. Komunikace fungovala pouze přes "toto, toto,toto,toto" a „tohle,tohle,tohle". Bylo nám jasné, že když bude polehávat nebo většinu dne na vozíku , bude se jeho stav zhoršovat. Proto jsme všichni pracovali na tom, jak mu nejlépe zajistit program, aby doma rehabilitoval, cvičil logopedii a měl stále nějakou činnost. S námi, členy rodiny, nespolupracoval. Vzpíral se, hodně se litoval, zlobil se na nás. Sehnat cizí, kvalitní lidí domů nebylo však vůbec jednoduché. Pomohl nám internet a vstřícné a velice ochotné pracovnice Odboru sociálních věcí Magistrátu města Hradce Králové, paní Levinská a paní Reinbergerová. Nejenže se vším poradily, ale i psychicky podpořily. Nakonec vše fungovalo. Kvalitní rehabilitační péče z Charity, úžasní lidé s obrovským porozuměním pro své klienty ze sdružení Dosio, pomocnou ruku jsme našli i u Červeného kříže. S cizími lidmi manžel spolupracoval lépe než s námi. Jeho zdravotní stav se zlepšoval. Doma přecházel pouze s holí, vozíček jsme používali jen venku. Mezitím dcera objevila na internetu informaci o sdružení Ictus, které pod vedením pana J. Dohnálka organizuje různé aktivity pro lidi s postižením po prodělaných CMP. Využili jsme nabídky na týdenní rehabilitačně - rekreační pobyt v Bedřichově ve Špindlerově Mlýně a s manželem jsme se přihlásili. Péče , které se manželovi tady dostává, přinesla první plody. Vozíček byl nahrazen francouzskou holí. Více na www.ictus.cz Hynek a Slávka

Odkazy přátel v nemoci

   

 

Kamarádi