Wellness Centrum Svaté Pole 41 263 01 Dobříš     

Já to přece dokážu - příprava

                                          JÁ TO PŘECE DOKÁŽU - PŘÍPRAVA

 

Já to přece dokážu! Takto by se mohl jmenovat můj příběh.

Kde začíná? Nejprve to vypadalo, že 11.4.2002 (kdy mě postila mozková mrtvice), ale ve skutečnosti je počátek mnohem dřív, v době, kdy jsem začal chodit do první třídy. Trpěl jsem totiž astigmatismem. To mělo za následek mimo jiné okluzor a výsměch dětí. To je k překonání, ale u mne to nebylo všechno. Navíc jsem měl těžší formu atopického ekzému. Postiženy byly obě ruce, praskala kůže na všech kloubech a loupala se z dlaní. Střídání doktorů, mastí a výsledek žádný. Třetí do hry byla malá mozková dysfunkce. Zkráceně je to nemoc, která vás jako dítě nutí zlobit a jako staršího vyhledávat nebezpečné sporty. Ale k tomu se ještě dostanu. Tato kombinace potíží vedla ke krutému výsměchu dětí a nervové poruše, jejíž důsledkem byly problémy s nočním udržením moči. To je ale elegantně řečeno. Tak ještě jednou - s nočním pomočováním a s denní nutností častějšího použití WC.

 

Doktoři mě obdařili glejtem: „JSTE MLADISTVÝ SE SNÍŽENOU PRACOVNÍ SCHOPNOSTÍ“. Vražedná kombinace. Kvůli tomu všemu jsem se nezavřel doma, ale naopak vyrazil ven mezi děti. Tím jsem použil poprvé princip Já to přece dokážu!“. Začal jsem závodně lyžovat. K lyžování jsem se pak uchyloval vždy, když mi bylo nejhůř.

 

Aby jste rozuměli, já jsem si svůj boj vybojoval v době 1.-3. třídy ZŠ a na místech, kam jsem přišel později, o mých problémech nevěděli. V žádném případě jsem se necítil jako ošklivé káčátko. Právě naopak. Vše co se mi přihodilo, mě vnitřně zocelilo.

 

Ve 13 letech do mne udeřil blesk! Bylo to při jízdě na vleku na lyžařských závodech v Říčkách.

V té době nebyla kotva na provázku, ale na ocelovém lanku. Blesk udeřil do bubínku a uzemnil se přes moje tělo. Následkem byla ochrnutá pravá ruka úplně a pravá polovina těla částečně. Dodnes mám památky v podobě ochrnutých svalů, všech pečlivě skrývaných. Tak jsem dostal příležitost znovu použít: „Já to přece dokážu!“. A dokázal. Další rok jsem stál na lyžích a znovu závodil.

To byl navíc rok zlomené nohy, pobytu ve Vrchlabí a dvakrát lámané nohy doktory. Díky tomu jsem skončil jsem s lyžováním na úrovni vrcholového sportu. Dál jsem závodil, ale ne na špici.

 

Šel jsem na vojnu, tam mě nevzali do Dukly a byl konec. Ptáte se, jak je možné, že jsem šel na vojnu? Zkrátka jsem stopil své zdravotní materiály. Pomočování jsem se zbavil s počátkem pohlavního života a ostatní šlo zvládnout. Nikdo nic nevěděl.

 

Když jsem se vrátil do civilu, nastalo nejkrásnější období mého lyžování. Děti jsem neměl a mohl jsem se věnovat vysokohorské turistice. Zatímco horolezci, aby si ušetřili cestu, jezdili od stěny a později sjížděli žleby, já jsem vylezl nahoru a těšil se na cestu dolů. Kde oni nasazovali brzdný oblouk, já jsem jel zrychlovaný. Vzpomínáte - malá mozková dysfunkce...

 

Ve 24 letech zase blesk! Ne přímo, ale sjel po krokvi rozestavěného baráku a vzal mě po pravé noze. Opět ta pravá strana! Zatímco poprvé jsem se znovu učil psát, tentokrát jsem se učil chodit.

A zase došlo na : „Já to přece dokážu!“. A opět jsem to dokázal. Když jsem pak lezl do kopce, bolelo to. Někdy tolik, že jsem se musel vrátit. Ale lyžoval jsem dál a bolesti skrýval - ostatně ne naposledy. Tak postupně došlo k tomu, že mi začal stoupat krevní tlak, jak se srdce snažilo vyživovat postiženou končetinu. Ovšem já jsem to ignoroval.

 

Pak přišly děti a já jsem dělal pouze to, co děti. Naučil jsem je lyžovat a milovat sport v jakékoliv podobě. Pravá noha postupně zeslábla tak, že jsem nemohl vstát z lavice. Vypadalo to na totálku pravého kolena. Ale k mému štěstí mi jeden pan doktor z Motola nasadil sérii injekcí, které mi pomohly. Ještě stále jsem nevynechal sezonu.

Pak to přišlo. Ráno jsem vezl manželku do Prahy a auta mě předjížděla. Řekl jsem to manželce a ona na to, že dostávám rozum a zklidňuji se. To byla na dlouhou dobu poslední slova mezi námi. Bylo ráno 11.4.2002, já měl čas do cca 10 hodin. Po 10. hodině mám dlouho okno, až do prvního května, kdy jsem měl narozeniny. Pak zase nic do 10.5., kdy jsem se definitivně probral. Začal jsem si uvědomovat, co mě vlastně potkalo. Mrtvice, mrtvice, mrtvice! Tak se ta potvora lidově nazývá. Ale to až příště.

 

Do roku 2002 © Jan Dohnálek, ICTUS o.p.s.

 

Odkazy přátel v nemoci

   

 

Kamarádi