Sezimovo Ústí    

             Wellness Centrum Svaté Pole 41 263 01 Dobříš     

Ukradená klika

1.ARO

Cévní mozková příhoda mě postihla v 38 letech. Já tedy z legrace říkal, že mě z toho jednoho krásnýho dne klepne pepka a ona přišla bez varování jednoho podzimního dne v neděli. Tedy já ani nevěděl že přišla. Někdy mám pocit, že jsem se to dozvěděl jako poslední. Když si zlomíte nohu, většinou dobře víte, že se vám něco stalo. Já byl tehdy v naší dílně a rozhodl jsem se jít domů na oběd. První podivná věc nastala u vstupních dveří: nemohl jsem nahmatat kliku. Vypadalo to, že ji někdo ukradl. Pak už jsem se probudil v nějaké posteli uprostřed místnosti. Na sloupu přede mnou hrála televize. Netušil jsem vůbec , kde jsem. Neměl jsem ani tušení, že jsem se probudil po 10 dnech v umělém spánku. Do krku jsem měl zavedenou trubku a dýchal za mě přístroj. Aby toho nebylo málo, měl jsem ještě zápal plic. Všiml jsem si, že na postelích jsou se mnou v místnosti 2 další lidé. Díky té trubičce jsem ale nemohl mluvit. Okolo se pohybovali další v zelených pláštích. Jeden z těch zelených mužíčků si ke mně přisedl a oslovoval mě „pane inženýre“. Já takové oslovení nemám rád, ale nemohl jsem se nijak ohradit. Poté povídal cosi o cévce, která nevydržela, ale já to nepochopil. Kolem těch postelí byly skleněné stěny a za nimi seděli lidé a pracovali. Když zazvonil telefon, hlásili se do něj: ARO. To už jsem pojal jisté podezření. Pamatuju si, že jsem měl nutkání jít na záchod. Pokusil jsem se to naznačit jednomu zelenému mužíčkovi a odpověď byla : „To nemůžete, nohy by vás neunesly, přineseme vám mísu“. Z jazyka kterým mezi sebou mluvili jsem pochytil nová slova : jugulára a subclavie. Jak jsem později zjistil, jsou to názvy žil, do kterých se zavádí centrální žilní katetr

(vena jugularis – krční žíla, vena subclavia- podklíčková žíla). Dále jsem se dožadoval papíru a tužky a opět tvrdili, že bych nemohl psát. Dali mi jen tabulku s písmenky, která jsem měl ukazovat Při jednom probuzení jsem zjistil, že za mnou přišli na návštěvu rodiče. Museli mít speciální oblek, aby je pustili na ARO. Tehdy jsem se poprvé dozvěděl, že jsem měl cévní mozkovou příhodu a také že mě máma našla, jak se z posledních sil držím rámu dveří. To už mi bylo jasné, že jsem asi v nemocnici Jedna paní z personálu ke mně přistoupila, že mě má za úkol pozdravovat od zeťáka. Jak jsem zjistil, byla to tchyně kolegy z práce. Tak i v práci se to dozvěděli dřív než já. Tehdy už se začalo mluvit o tom, že mě chtějí přeložit na JIP do Prahy na Vinohrady. Já jsem se nemohl hýbat, takže jsem netušil, jak se tam dostanu.

 

2.NIP

Den D nastal na Mikuláše. Přišli si pro mě saniťáci s pojízdným lehátkem. Párkrát se mnou zatočili na rolovací desce a naložili na lehátko. Něco vážím, takže měli dost práce. Projeli jsme pár chodeb v nemocnici a naložili mě do sanitky. Měl jsem již změněný typ umělého dýchání na CPAP (čtí sípap). Tak jsme vyrazili směr Praha. Oddělení v Praze bylo vymalované barevně, žádná sterilní nemocniční bílá. Nebyl jsem na JIP, ale na NIP což je následná intenzivní péče. Byl jsem opět připojen k přístrojům (někdy jsem si říkal, zda by nebylo jednodušší pacientům hned voperovat USB port pro jednodušší připojení.) Zde byly u postelí také stolečky, takže jsem mohl vybalit notebook, který cestoval se mnou. Podařilo se mi pomocí známých obstarat LTE modem s wifi, takže jsem měl i připojení na internet. Byl jsem online. Každou chvíli ode mě chtěl někdo, ať si vzpomenu na nějaké heslo. Bylo před vánoci a já vzpomínal, kde mám schované dárky na vánoce. Všechno jsem již měl nakoupené, rodičům jsem dal instrukce co mají komu dát. Já dostal dárky v nemocnici, vezli je za mnou až do Prahy.

Tehdy jsem také začal řešit, jak budu řídit auto. Měl jsem levostrannou hemiparézu, takže auto s manuální převodovkou bych asi nezvládl. Tehdy jsem měl 10 let staré auto, které jsem si koupil, když jsem nastoupil do zaměstnání. Bylo stále jak nové, ale mělo manuální převodovku. Řešil jsem, jak co nejvíce vynechat levou stranu. Nechtěl jsem nové auto hned upravovat. Aby se mi lépe vstávalo, koukal jsem raději po SUV, která jsou vyšší. Tehdy jsem byl jen ležák co se sám ani neotočí na bok, takže byly mé plány troufalé. Také jsem měl pouze nemocenskou, takže z čeho nové auto zaplatím ? Cesta za volant byla ještě dlouhá

Na NIP se mnou leželi ještě další 2 pacienti. Také se zde již začínalo s rehabilitací. Soused byl po srdečním selhání, jemu vozili vysoké chodítko s opěrnou deskou a chodil s ním po chodbě. Mě jenom dokázali posadit na posteli. Na cvičení mi vozili motomed. To je takový rotoped s motorem, který nejdříve pohyb vykoná sám a pak pokračuje pacient. Šlapalo se vleže na zádech, byl to typ do postele. Také ukazoval, jak která noha pracuje a ujetou vzdálenost. Další úkol byl odpojit mě od umělého dýchání. To není tak jednoduché, svaly velmi rychle ochabují a dýchací ještě rychleji, člověk není schopný sám dýchat. Takže jsem musel cvičit cviky na posílení dýchacích svalů a poté mi odstranili tracheostomii a místo trubičky jsem měl už jen díru do krku přelepenou náplastí. Také jsem opět mohl mluvit, takže komunikace byla jednodušší. Ještě z ARA jsem měl vypěstovaný návyk na studený jogurt, který pomáhal na bolest při polykání. Na ARU mě krmili, tady jsem už jedl sám. Jakákoliv porce pro mě však byla příliš veliká a já nedokázal sníst vše. Na NIPce jsem strávil vánoce a silvestr. Začalo se mluvit o překladu na rehabilitační oddělení zase zpátky do nemocnice, kde jsem byl na ARU. Problém byl, že nebylo  volné místo. To se podařilo zařídit až přes našeho známého lékaře, který znal tamějšího primáře. Na 10.ledna byla opět objednána sanitka. Měli podmínku, aby měl pacient zavedenou kanylu na případnou infuzi. Tu mi napíchli do palce u nohy. Opět mě přetahovali za asistence celého oddělení pomocí  rolovací desky na sanitní lůžko. Tehdy jsem za celou dobu pobytu poprvé uviděl chodbu, znal jsem jen pokoj. Venku byl mráz, ale hned mě naložili do sanitky. Cesta moc příjemná nebyla, celou dobu mě bolela záda.

 

3.Rehabilitace

Překulení se tentokrát odehrálo na chodbě, kam přivezli postel, překulili mě na ní z lehátka a i s postelí dovezli na pokoj č.2. Byl to už normální pokoj, bez přístrojů kromě sanitáře zde byly ještě fyzioterapeutky a zdravotní sestry. Občas zavítala na vizitu doktorka, jednou týdně byla primářská vizita. Zde jsme začali nácvikem posazování. Učil jsem se různé grify jak se posadit. S pomocí jsem se dokázal přetočit na bok a pak už sám posadit. Napsal jsem si jednotlivé cíle:

  1. Otočit se na bok
  2. Sednout si
  3. Stabilita sedu
  4. Stoj
  5. Stabilita stoje
  6. Chůze

Já se nebyl schopný dostat k bodu 4. Na zvednutí do stoje jsem měl hodně oslabené svaly. Zkoušel jsem to i u žebřin, ale chyběla mi jedna ruka, takže jsem to nedokázal.

4. Domácí péče

V únoru jsem dostal propustku na víkend domů. Naši mi sehnali z půjčovny polohovací lůžko a zařídili spaní v přízemí. K sobě bych se do patra nedostal. Saniťáci mě odvezli na lehátku a vyklopili doma do postele. Ještě jsem se nedokázal ani otočit. Když jsem se potřeboval zvednout, museli mě pomocí prostěradla posunout výše. V neděli si pro mě zase přijeli a odvezli zpátky do nemocnice. Cestu sanitkou jsem si musel zaplatit - odvoz na propustku pojišťovna nehradila. Jak jsem zjistil bylo to jakési cvičení, jestli zvládnu pobyt doma, naši se rozhodli simě vzít domů, blížil se konec mého pobytu na rehabilitaci. Pojišťovna hradí jen 6 týdnů, což nestačí. Máma s doktorkou pro mě vymysleli domácí péči s fyzioterapeutkami, které budou dojíždět. V nemocnici jsem ještě zvládl objednávku vyhlédnutého auta, které táta objednal v autosalonu. Přivezl mi na papíře různé nabídky výbav a já si vybral. Jelikož jsem se stále nedokázal postavit, prohlásili, že už chodit nebudu a místo chození mě jen jeřábem naložili do vozíku a já jezdil, což jednou rukou moc nejde. To byla veškerá rehabilitace. Pak mi poslali přihlášku do Kladrub, kam jsem měl poté nastoupit. V Kladrubech mě odmítli, že vyžadují pohyblivější lidi. Po 6 týdnech mě propustili domů tentokrát jsem sanitku platit nemusel. Opět stejný/ scénář s překulením do postele doma. Stále téměř nepohyblivý, neschopný vstát. Začal jsem cvičit nohy a různé posilovací cviky. Jednoho dne za mnou dorazila sestra z domácí péče  a rovnou říkala: “Já vás rozchodím i kdybyste nechtěl“. První cíl: do léta si sám sednout.

Po cvičení na posteli jsem si zkoušel s tátovou pomocí stoupnout. Konečně se to podařilo a já opět stál na svých Tou dobou také v březnu dorazilo moje objednané auto. Zjistil jsem, že z předchozího života mám na spořícím účtu naspořeno dostatek peněz na jeho zakoupení. Řešil jsem problém se svojí bankou, která nebyla schopná takovou částku převést elektronicky. Nakonec jsem to vyřešil přes tátovu banku kam jsem mu převedl peníze ze spořícího účtu a on mohl auto zaplatit. Moje auto odvezl na protiúčet a dovezl domů nové.  Já ho mohl vidět jen v sedě na posteli, neměl jsem se jak k němu dostat. Měl jsem půjčený vozík, ale nedokázal jsem do něj přesednout. Jednou si zavolal na pomoc švagra pomocí přesedací desky mě dostali do vozíku a já tak poprvé mohl vidět své nové auto. Dal jsem si další cíl: projet se alespoň jako spolujezdec. Nejdříve jsem se tedy naučil přesedat do vozíku. Když už jsem to docela uměl, prohlásil jsem, že zkusím přesednout do auta. Táta mě tedy zaparkoval vedle auta, stoupl si přede mě a pomohl mi vstát, já jsem se pak otočil a sedl si na sedačku, byla však vysoko a já se na ní nedokázal vytáhnout vyřešil jsem to opět za pomoci švagra, který si sedl za mě, položili jsme opěradlo, já si lehl a on mě vtáhl dovnitř, pak už jen stačilo zvednout opěradlo a byl jsem v autě. Táta mě pak vyvezl na projížďku, on řídil, já si hrál s navigací. Pak jsme nasedání vylepšili pomocným sedátkem, které se dalo před sedačku a já na něj nasedl z vozíku.

Dokázal jsem se z něj dostat na sedačku.

Od svého neurologa jsem si nechal napsat poukaz na vysoké chodítko s opěrnou deskou. Zkoušel jsem se do něj postavit zpočátku to moc nešlo. Jednoho dne jsem se ráno vzbudil a zjistil že jsem začal opět hýbat levou nohou. Už se mi podařilo i vstát a zkusil jsem v chodítku první kroky. Zpočátku jsem zvládl jen 3 kroky ke stolu a pak zpátky, i ty mě však velmi unavovaly. S terapeutkou jsem pak zkoušel chodit chodítkem dokolečka a už jsem zvládl víc kroků. Terapeutka Katka stanovila nový cíl: v den výročí cévní příhody chodit o holi. Koupil jsem si tedy francouzskou hůl. Nejprve jsem se naučil vstát s přidržením pelesti. Už to nebyla taková beznaděj jako s ochablými svaly. Pak jsem dostal za úkol držet se postranice a jít. To jsem zvládl, proto jsem to zkusil opatrně s holí. To šlo překvapivě snáze než s chodítkem. Zkusil jsem tedy dojít až do auta. Zvládl jsem dokonce i 3 schody u vchodu. Do auta jsem už nasedl bez pomůcek, jen s nohama mi museli pomoct. Pak následovala éra jízd na sedadle spolujezdce. Rok po propuštění domů jsme měli plán ježdění : nejprve zkouška na dvorku, poté na prázdném parkovišti. Ještě v nemocnici mi dělali vyšetření kvůli řidičskému průkazu. Já jsem obstál, takže mi řidičák zůstal. Nic tedy nebránilo vyjet. Stačilo vlastně jen nasednout z druhé strany. Na sedadlo spolujezdce usedl tedy táta a já vyjel rovnou na parkoviště. Automatickou převodovku jsem znal, takže mi nedělala problém. Rovnou jsem vyrazil na projížďku po okolí. Auto má spoustu elektronických asistentů, kteří mi řízení usnadňují. Časem jsem se naučil ovládat blinkry pravou rukou, o přepínání světel se stará automatika. Pro jistotu jsem pořídil i palubní kameru. Později jsem začal opět jezdit do práce, jen jsem se přestěhoval do přízemí. Nyní tedy chodím o holi, jezdím autem, chodím do práce, a to vše bez pomoci rehabilitačních ústavů jen vlastními silami

Odkazy přátel v nemoci

   

 

Kamarádi

ddd